Hudba sama o sobě má schopnost překračovat hranice, což je v éře globalizace umocněno dominancí anglického jazyka v textech. S angličtinou v hudbě se tak setkáváme téměř neustále prostřednictvím původních, ale i cizojazyčných interpretů, kteří se rozhodli využít šance oslovit co možná nejširší publikum a zbořit i ty poslední kulturní a jazykové bariéry. S pádem železné opony a oficiálním oddémonizováním angličtiny se takto zpívané texty v čím dál větší míře objevují i u českých kapel a interpretů. Ti se i v důsledku internetové revoluce mohou rovněž stát součástí globální hudební vesnice. Pronikání angličtiny mezi české hudebníky však má i své stinné stránky, které se pokusíme v následujících řádcích vysvětlit.
Argumenty zaznívající od českých kapel a interpretů, kteří ospravedlňují používání angličtiny, lze rozdělit do třech okruhů. Prvním je skutečnost, že v angličtině se zpívá lépe než v češtině. Kdo někdy zkusil zpívat, skutečně potvrdí, že tomu tak je. Při psaní textů navíc hudebník nemusí příliš řešit napasování krátkých a dlouhých slabik do melodií, konstrukce výslovnosti angličtiny je v tomto ohledu na rozdíl od češtiny velmi benevolentní. Jinými slovy, zpívání v angličtině je daleko pohodlnější. Proti tomuto ospravedlnění v podstatě nelze nic namítat, na druhé straně si s těmito „nevýhodami“ češtiny dokážou šikovný textař a dobrý zpěvák hravě poradit. Nemá cenu zde vypisovat dlouhý seznam českých textařů, kteří umějí obratně používat svůj jazyk, každý má jistě svého oblíbeného favorita. Napsat a zazpívat kvalitní český text je však rozhodně možné.
Druhým argumentem kapel zpívajících anglicky je snaha prorazit za hranicemi republiky. Dosáhnout úspěchu v cizině je však v drtivé většině případů iluzorní a dá se říct, že české kapely stále myšlenkově žijí v době raných 90. let. Tehdejší zeitgeist v západní Evropě, který vybízel k zájmu o tehdy osvobozený, a do jisté míry exotický, nicméně čímsi natolik povědomý a podobný východ Evropy, zachytil českou scénu v naprosto jedinečné podobě. Otevřenost západním postupům a novým čerstvým vlivům se mnohdy kloubila s jedinečným talentem (EOST, Sebastians) a někdy se přimísil hype (Toyen). Tento neopakovatelný opar však z dnešního pohledu do velké míry pozdějším českým interpretům nenávratně uškodil. Z talentu a otevřenosti novým a současným vlivům zbyl jen pokus tvořit v angličtině a dojem, že to tak bude stačit, čímž se české kapely degradují do pozice kopie zahraničních originálů. Vyvážet proto tentýž produkt v horší kvalitě a navíc s časovým odstupem od aktuálních trendů prakticky nemá smysl. V české kotlině tak dochází k situaci, kdy se nekopíruje pouze hudba, ale i texty. Trochu jízlivě by se proto dalo poznamenat, že hodnotou v tomto případě nepředstavuje vytvářená hudba, nýbrž samotné kopírování, což je pro dobu praktické neexistence ochrany duševního vlastnictví příznačné.
Třetí typ argumentu by se dal v návaznosti na předchozí odstavce shrnout následovně: Texty v hudbě nejsou důležité, proto je jedno, v jakém jazyce se zpívá, a vzhledem k tomu, že angličtina je pohodlná a umožňuje oslovit široký okruh posluchačů, bude se zpívat anglicky. Tímto způsobem je však hudba degradována na pouhou zábavu a kulisu bez ambicí plnit roli, kterou umění již po dlouhá staletí hraje: vystihovat a popřípadě kritizovat dění ve společnosti. Zejména pak po druhé světové válce se mladá generace začala vymezovat vůči svým rodičům a z hudby se stal fenomén, který byl neoddělitelnou součástí širších sociálních hnutí. Dnes sice žijeme ve svobodné a oproti nedávné minulosti i poměrně liberální společnosti bez materiální nouze, a tak rebelovat za každou cenu může být považováno nejen za zbytečné, nýbrž i směšné. Na druhé straně existuje ještě spousta oblastí, ať už na kolektivní úrovni společnosti nebo v individuální rovině mezilidských vztahů, které si zaslouží být zachyceny a prostřednictvím hudby šířeny mezi posluchače. A v podstatě ani nevadí, že témata textů se opakují, každá generace totiž naslouchá interpretům, kteří pocházejí z jejich řad.
Dá se říct, že spousta interpretů by rádo druhý typ argumentu ohlodalo následovně – ano, texty jsou důležité, nicméně pokud umím anglicky stejně jako svým rodným jazykem, proč nezpívat anglicky. Takto tvoří spousta skandinávských umělců, kteří však svůj vztah k angličtině mají mnohem bližší, intenzivnější a delší. Takovéto interprety by však v Čechách jeden pohledal – a ani ve Skandinávii koneckonců nejde o imperativ, bez něhož by se v zahraničí nedalo prorazit – důkazem budiž fascinující finský label Fonal.
Je záležitostí svobodné volby každého hudebního tělesa, který jazyk bude používat. V případě anglicky zpívaných textů se však české kapely také trochu mohou vzdávat své lokální identity, která je pro originalitu hudby klíčová. V současnosti je velmi těžko identifikovatelné, jestli daná kapela či interpret z České republiky vůbec pochází. Používání českých textů naopak může přispět k autenticitě projevu. Tu lze nabýt mnoha způsoby, ale jen pro zběžnou ilustraci skutečnosti se dá říct, že většina kvalitní a originální české tvorby pracuje právě s mateřským jazykem. WWW, Kazety, Čokovoko, Prouza, Priessnitz, Midi Lidi, GNU, I love 69 popgeju atd. jsou sice zástupci různých žánrů, nicméně ve všech lze zachytit jistou specifičnost, díky níž je poslech mnohem zajímavější.
V neposlední řadě si kapely anglicky zpívanými texty ubližují samy sobě. Pokud se například podíváme na český hip-hop, stojí jeho popularita právě na českých textech, ačkoli je zřejmé, že po hudební stránce nedosahuje takových kvalit jako ten zahraniční. Podobně tomu je v případě české kytarové scény, kdy za jejich úspěchem mezi posluchači stojí právě texty kritizující společenské jevy, zachycující niterní pocity člověka či reflektující genius loci konkrétního místa. Ačkoli znalost angličtiny v populaci stoupá, lidí schopných rozumět anglicky zpívaným písním je stále málo. Čeští interpreti se tak s vidinou velmi nepravděpodobného úspěchu v cizině vzdávají možnosti zaujmout průměrného tuzemského fanouška, který bude vždy zvědavý, o čem texty pojednávají. A nejenom to – hudba s pouhými ambicemi někde prorazit bude vždy jen agregát již objevených postupů v jiném kabátě. Vlastní nutnost vyjádření a odhodlání nezahalit se plentou – nepořádně používaného – cizího jazyka posouvá zážitek z poslechu úplně jinam.
