Přiznám se, že první poslech nového alba Chromatics ve mně nezanechal zrovna nejlepší dojem. Začátek sice vyvolal mirné nadšení, ale vzhledem k délce alba a spíše klidným ambientním plochám jsem měl pocit, že Kill For Love se ani pořádně uposlouchat nedá. Devadesátiminutová delka sice trochu zarazí, ale o pár soustředěných poslechů později lze prohlásit, že čtvrté studiové album americké kapely z Oregonu je skvělým zážitkem.
Kill For Love nepřímo navazuje na pět let starý počin Night Drive, na němž Chromatics poprvé začali koketovat s italo-discem. Podobným směrem se pohybují i nadále a bylo by zvláštní, kdyby tomu tak nebylo, vzhledem k ohlasům, jaké sklidil loňský film Drive a k němu přidružený soundtrack, kde Chromatics dokreslovali atmosféru se skladbou Tick Of The Clock ze zmíněného alba Night Drive. A tím vztah kapely k filmu nekončí. Producent, multi-instrumentalista a mozek celé kapely Johnny Jewel dokonce měl k filmu nachystanou hudbu, kterou nakonec pod alteregem Symmetry vydal na konci minulého roku pod názvem Themes For An Imaginary Film. Jewel tím dal posluchačům možnost zapojit svou představivost a v hlavě si vytvořit vlastní obraz; film, chcete-li. A přesně k tomu samému vybízí i Kill For Love.
Je nahrávkou, která stejně jako například debut the xx nebo Turn on the Bright Lights od Interpol patří do určitého světa a nálady – v tomto případě můžeme mluvit o doprovodné hudbě pro celovečerní projížďku po prázdných silnicích. Nejde ani tak o jednotlivé skladby, jako o to, jak to všechno drží pohromadě. O temnou, hustou atmosféru, která takřka nepropustí světlo, což je zřetelné už od úvodní skladby, kterou je předělávka klasické skladby Neila Younga Hey Hey, My My (Into the Black); Chromatics se přitom daří zvláštním způsobem mnohokrát zvýšit tragičnost písně.
Skladby na albu se pak dají rozdělit na dva typy – písně a instrumentálky. Zatímco písně fungují a budou fungovat i samostatně, totéž se nedá říci o instrumentálních pasážích. Ty v rámci nahrávky obstojí na výbornou, ale těch opravdu výrazných momentů najdeme jen zlomek. K těm povedeným patří například Broken Mirrors, Dust To Dust nebo závěrečná čtrnáctiminutová No Escape, ve které kapela pomalu driftuje pryč a nechává posluchače samotného, aby si vychutnal ticho, kterého je na konci jakoby až příliš.
Z těch písničkových pak kromě zmíněné coververze vynikají titulní skladba (má nejvíce k tradičnímu popovému singlu), Lady (jeden z mála momentů, kdy kapela pustí do své hudby alespoň trochu toho světla) a Running From The Sun (návrat do osmdesátek, který díky mužskému vokálu prohnaném autotunem trochu připomene Justina Vernona).
Kill for Love je výborné album. Pokud patříte k fanouškům hudby Giorgio Morodera a Johna Carpentera (Chromatics jsou někde mezi), nechybí vám špetka představivosti a máte rádi atmosferickou hudbu, nahrávku si užijete. Dopřejte si k tomu ale čas a pohodu. Poslech doporučuji v pozdních nočních hodinách.
