Již třetí letošní album Johna Zorna nese název Nosferatu a jeho vznik, jako ostatně i název, je pevně a nerozlučně spjat s postavou irského spisovatele Brama Stokera. Od smrti stvořitele slavného Drákuly, hraběte sajícího lidskou krev, totiž letos v dubnu uplynulo už rovné století. A právě v den výročí spisovatelova úmrtí vychází Zornovo Nosferatu: tedy hudba zahalující se do hávu „něžných balad, ambientních krajin a halasného běsu“.
Americký skladatel a hráč na mnoho hudebních nástrojů (i když proslul hlavně jako saxofonista) léta platí za enfant terrible hudebních proudů – množné číslo proto, že řadit Zorna-autora k určitým směrům je stejně neřešitelné jako snažit se od sebe oddělovat jeho role jako skladatele a instrumentalisty. On sám by si nejraději přál být vnímán jako skladatel, nezřídka tomu však je jinak a jméno John Zorn tak stále znamená především onu trochu podivnou postavu vystupující v ošoupaných maskáčích. Přitom se však jedná o muže, jenž svou eklektičností a hudebním přeběhlictvím rozhodně nemá daleko k avant-gardě druhé poloviny dvacátého století – muže, ve kterém však stále zůstává dravá energie zvukových zuřivců a kolegů saxofonistů Matse Gustafssona nebo Evana Parkera. Zčásti si za to Američan může sám, vždyť kdo má čas či energii prokousávat se každý rok stohem nových alb, jichž podle propočtů Zorn nahrál již na čtyři sta. Je to obdivuhodné číslo na nějakých 35 let aktivní hudební kariéry, která byla svědkem (mimo mnoha jiného) předělávek klasických šlágrů Ennia Morriconeho, netradičních poct francouzskému režisérovi Jeanu-Lucu Godardovi (nahrávky vznikly metodou tzv. game pieces, kdy se části skladby píší na kartičky a postupně losují tak, že není dopředu známa finální podoba) nebo nyní krev sající Nosferatu inspirované Stokerovou knihou.
Už během prvních tří skladeb nás John Zorn přesvědčí, že novinka, která se nám točí v přehrávači, není z těch, kterým bychom mohli přisoudit jednu náladu a v jakýchsi určitých časových intervalech se k nim vracet zpět jen na „přezkoumání“. Otvírající Desolate Landscapes obstarává ne zrovna snadný vstup na území Nosferatu. Rachot a kmitání však po čtyřech a půl minutách přechází v elegantní lahůdku s třaskavým názvem Mina. Hlavní ženská hrdinka knižní předlohy Mína je zde zpodobněna křehkými klavírními kudrlinkami, které příliš nesouzní s jejím dramatickým osudem. Ono drama si totiž Zorn (a s ním i tři další hráči na desce) schovává na poslední skladbu z úvodní trojice, The Battle of Good And Evil. Saxofon občasně stojící v pozadí, častěji ho však slyšíme vyšilovat a hrát hlavní úlohu. Pět minut vřavy končí jeho výkřikem – bitva však zřejmě ještě neskončila.
Na dovyprávění příběhu má Američan ještě mnoho času, písní i not. Nosferatu, které jako obvykle vychází u Zornova vlastního labelu Tzadik, dobře ukazuje všestrannost svého tvůrce. Letmé či na první pohled skryté sugesce zde dostávají stejný prostor jako velkolepá dramata – podobně jako v knižním světě, který Bram Stoker stvořil již na konci 19. století, pomalu dospíváme k závěrečnému pročištění. To se, alespoň u Johna Zorna, obejde bez zbytečných teatrálií, klidnějších kusů je na desce koneckonců převaha. Skladatel jako by na prahu šedesátky vstupoval do vod meditativního klidu, anebo se jedná jen o další z momentálních proměn a podob. Nezbývá než se oříšek jménem John Zorn pokusit rozlousknout na dalších albech.
http://youtu.be/iGPLzOeleSc
