Připravili jsme pro vás na úvod náš pohled na nejlepší desky za loňský rok. Po téměř celý týden je tak zde nachystaná várka pěti alb s komentáři od Tomáše Bláhy, Veroniky Hradilové, Vojtěcha Jírovce, Jakuba Malara, Jana Poruby, Jana Roháčka, Michaely Rybičkové, Benjamina Slavíka, Zdenka Tomáška, Martina Vaita a Karla Veselého.
#20
Toro y Moi
Underneath the Pine
Snad aby se vyhnul začlenění do nepříliš pohodlné škatulky, přišel Chaz Bundick aka Toro Y Moi s novou deskou hned rok od vydání prvotiny Causers of This. Díky té byl zařazen do stejné skupiny umělců jako třeba Neon Indian nebo Washed Out, tedy pod ne všemi oblíbené označení chillwave. Jak ale ukazuje Underneath The Pine, Bundick přece jen směřuje spíše k progresivnímu popu a víc než práce na laptopu jej baví pracovat s živou instrumentací. Během intra Chi Chi to tak sice nevypadá, ale už hned ve druhé skladbě New Beat se objeví například vliv funky, což je jen jeden z mnoha stylů, kterého se Bundick na Underneath The Pine dotknul. Při poslechu se vám může vybavit letní jízda, stažená okna, plážový balon v ruce a chodidla pokryté pískem. Pořád je to dost chill, pořád je to ideální hudba k tomu se zkouřit a poklidně pohupovat hlavou do rytmu, ale hlavně je to dílo geniálního muzikanta, který nás snad i v budoucnosti bude tak přijemně překvapovat jako právě na téhle nahrávce.
–
Jakub Malar
#19
tUnE-yArDs
w h o k i l l
Druhá studiovka jednočlenného projektu s ulítlým názvem tUnE-yArDs, jehož šefkou a ústřední mozkovnou je impozantně velkými ústy obdařená Merill Garbus, připomíná bláznivý hudební eintopf vonící po nezávislém písničkářství, afrobeatu, hip-hopu, funku, experimentálním indie popu a dalších x žánrových ingrediencích. Tahle směska je navíc dominantně okořeněna až neuvěřitelně svébytným a rozmanitým vokálem korpuletní divy, která se nestydí být skřečící rituální tanečnicí, folk-popovou vypravěčkou, ani velkohubou rapující gangsta girl. K tomu všemu pak z w h o k i l l čpí silná (ženská) energie, dětská hravost, autorská svoboda a snaha bortit masové představy o tom, jak by měla „vypadat“ písnička.
–
Jan Roháček
#18
Thurston Moore
Demolished Thoughts
Tomu hlavnímu pánovi ze Sonic Youth se v třiapadesáti letech – až na třetí pokus – povedlo udělat ze svojí sólové kariéry samostatně žijící fragment. Vydal album, které s předchozími cca dvaceti, jež podepsal sám nebo se skupinou, nemá ani jeden společný jmenovatel. Loňský rok měl tedy Thurston Moore nového kamaráda. S blonďatým Beckem si navzájem pomohli. Beck má konečně argument k tvrzení, že může být stejně dobrý producent jako autor. Thurston Moore konečně po letech řekl něco nového. Všechno je to akustické, ale cítíte, že radikální hledání něčeho nového, je stále hlavním motivem. Touha být progresivní, touha psát obyčejné písničky, to budou vždy vyhledávaná koncepty.
–
Benjamin Slavík (psáno pro Rock & Pop)
#17
Araabmuzik
Electronic Dream
Zombyho Where Were You in ’92 byla asi poslední elektronická deska, která dokázala podobně uhranout svou čistou syrovou destruktivitou. Na rozdíl od londýnského asociála má však Abraham Orellana ještě v rukávu těžko překonatelné skillz v produkci na MPC, kterou asi nejlépe lakonicky shrnul komentář na youtube: „he tried fingering a girl… bitch exploded…“. Zároveň s tím také nepřeberné množství produktivní přizpůsobivosti a inspirací z hip hopu, dubstepu či laciné eletroniky, což snad ani zdaleka v plné míře jeho debutová studiovka Electronic Dream nedokazuje. Co je z ní však od prvního momentu protkaným všudypřítomným návykovým watermarkem „you’re now listening to AraabMuzik“ patrné – a nejlépe pak na Golden Touch, je jak dokáže vlivy zběsile míchat bez ohledu na preference posluchače a ušít třeba z obskurních podbízivých tranceových samplů nekompromisní tříminutové tracky, které těžko někoho nezasáhnou. Možná by se zdálo, že výše zmíněné lze pospolu udržet jen vratce, ale Abrahamovi stačí doslova jen pohnout prstem a všechno je tam, kde má být.
–
Martin Vait
#16
Kuedo
Severant
Na hrobě dubstepových inovátorů Vex’d vznikly dva nové projekty – Kuedo a Roly Porter. Hravým zvukovým eskamotérstvím a epicky vzneslými melodiemi si kritiku v minulém roce získal především prvně jmenovaný. Na debutové desce Severant, která vyšla na prestižním anglickém labelu Planet Mu, se dá dlouze pást a meditovat na nekonečných pláních hravé a inteligentní elektroniky – není problém nalézt opravdový, zlatonosný hit (Scissors), stejně tak ale Jamie Teasdale někdy jen tiše bzučí a ležérně polehává a odpočívá ve středním tempu. Severant nabízí poutavou, ale nikdy pitoreskní projížďku tak říkajíc mezi žánry. Není důvod, proč se bránit.
–
Vojtěch Jírovec
