Byl 2. duben 2011, když LCD Soundsystem odehráli svou poslední show v newyorské Madison Square Garden. Poslední, více než tříhodinové rande pod dresy s vyřazenými čísly hokejových a basketbalových legend ukončila oslepující palba světel, před níž bylo velmi obtížné zakrýt smutek i slzy v mnoha z 18 tisíc párů očí v publiku.

Dovádějící hudebníky, kteří do té doby umně operovali s tanečně rock’n’rollovým repertoárem a všudypřítomnou křehkostí a tíhou prchavosti posledního koncertu, vystřídala emocí prostá práce bedňáků. Radost nahradil smutek. Oči zářící štěstím se začaly topit v prázdnotě.

Snímek Shut Up and Play The Hits zachycuje kromě části samotného vystoupení jedné z nejosobitějších kapel 00s také rozhovor frontmana a „duchovního otce” LCD Soundsystem, Jamese Murphyho, s americkým novinářem Chuckem Klostermanem. A především pak Murphyho pokoncertní probuzení. Zatímco novinář se snaží odhalit Murphyho vnitřní pohnutky vedoucí k položení úspěšné kapely, kamera sledující Murphyho ráno a zbytek dne po „pohřbu“ má za úkol zachytit velikost černé díry, kterou rozhodnutí o konci LCD Soundsystem do jeho života zaneslo.

Živelnost koncertního projevu LCD Soundsystem je doslova toxická. Skladby naživo šlapou neuvěřitelně. Není těžké nechat se strhnout zvukem i podmanivým střihem, který násobí transport pozitivní energie od pódia k publiku. V drtivé většině případů se navíc režisérská dvojice Will Lovelace a Dylan Southern rozhodla jednotlivé skladby nijak nenarušovat.

Pasáže týkající se rozhovoru, respektive rána následujícího po show jsou tiché, přemýšlivé a lehce melancholické. Jejich atmosféra na rozdíl od koncertní části bublá pod povrchem. Motivace a dramaturgický záměr tohoto sinusoidního vyprávění jsou jasně čitelné. Podporují pocit velikosti LCD Soundsystem a hyperbolizují jejich konec ve smyslu ztráty pro „hudbu“, fanoušky a především pro samotného Jamese Murphyho.

LCD Soundsystem mají na mapě (angloamerické) popkultury pevnou pozici, snaha o zesílení této skutečnosti ale vede filmaře do slepé uličky. Zatímco při rozhovoru, který Murphy vede s novinářem týden před poslední show, nemá divák důvod pochybovat o uvěřitelnosti frontmana LCD Soundsystem, některé okamžiky dne poté skoro volají po tom, aby se publikum ptalo, kde je Murphy za sebe a kde (trochu) přihrává. Velikost prázdnoty, již má za úkol tato složka „vyprávění” postihnout, tak místy působí zbytečně nafouknutě. A to i přesto, že Murphy svůj život před necelými 24 hodinami dobrovolně připravil o jednu z jeho pevných a podstatných součástí.

Je tu ale snad někdo, kdo si myslí, že by James Murphy neměl do čeho píchnout? Určitá deprese či melancholie je, zcela pochopitelně, na místě a možná Murphyho skutečně vnitřně dohání k pocitu, že vyjma své kratochvíle, vaření kávy, nemá teď co na práci. Ale snaha o vykreslení těchto pocitů se autorům místy vymyká z rukou. Což je škoda, protože ve finále tento úlet oslabuje momenty, o jejichž upřímnosti není nutné pochybovat.

Samotný rozhovor netěží pouze v Murphyho otevřenosti, s níž zodpovídá dotazy, ale především v samotných otázkách, jež mu jsou pokládány. Klosterman svého respondenta nešetří. Za tím, co chce vědět, si jde tvrdě, ale inteligentně. James Murphy tak zbavuje svou osobnost (už tak dost tenké) slupky a představuje divákovi svůj pohled na život (dance-punkové) rockstar, na publikum LCD Soundsystem, na fanouškovství samotné, a i na stárnutí.

Rozhovor svou intimitou a místy existenciální podstatou zaznívajících slov nemůže více kontrastovat s koncertním infernem skladeb jako Yeah, Movement nebo North American Scum s hostujícími členy Arcade Fire pořvávajícimi do refrénu. Murphy svými odpovědmi demaskuje fenomén popstar (rockstar), přičemž sám sebe uvádí jako (ne)přímý důkaz. „Někdy mám pocit, že si lidi myslí, že děláme něco, co by oni nedokázali,” říká. Na podporu si filmaři berou záběry ze dne, kdy už LCD Soundsystem oficiálně neexistují. Murphy venčí psa, čistí kávovar, shání taxíka. Jako normální smrtelník.

Při určitém náhledu umí být Shut Up and Play The Hits slušně sentimentální. V podstatě se totiž jedná o tematicky čistou lidskou story o kontrolované a vědomě rozhodnuté ztrátě. Ale ať bude Murphy po zbytek života kopat do svého nitra sebehlouběji, definitivní odpověď na otázku, zda tehdy udělal správně, se nedozví.

Především je ale Shut Up and Play The Hits skvěle zachyceným okamžikem ze života jednoho muzikanta a jeho rodiny (rozuměj kapely). A ti, co LCD Soundsystem z nějakého důvodu do této doby neznají, mají díky tomuto skoro dvouhodinovému filmu jedinečnou možnost je poznat v opravdu zajímavém období jejich života.

Jestli můžu citovat odjinud.