Unsound, festival pokrokové hudby, vznikl v roce 2003 v Krakově jako malá undergroundová akce a postupně se rozvinul v jednu z největších evropských událostí svého druhu. Filozofií lidí stojících za Unsoundem je neustálé experimentování, zkoumání limitů a jejich překračování. Nabitý lineup svádí dohromady veterány elektronické hudby, hvězdy současnosti i méně známe, ale neméně zajímavé umělce napříč rozmanitými žánry i geografickými končinami. Letos tento hudební svátek připadl na 8. – 16.10 ana programu se skvěla jména jako Morton Subotnick, Kode9, Kandging Ray, Villalobos & Lodebauer, Model 500 nebo John Foxx.

Tématem letošního ročníků byl Šok z budoucnosti, stylizující celou akci do roku 1970, kdy vyšla stejnojmenná kniha sociologa Alvina Tofflera. Jejím ústředním tématem je nebývale rychlé tempo technologického vývoje, které začíná překonávat lidskou kognitivní kapacitu a probouzí v nás šok z budoucnosti. Říká se, že právě Tofflerovo dílo bylo jedním z impulsů pro vznik techna, neboť inspirovalo Juana Atkinse v tvorbě nového druhy hudby, která bere technologii zdroj požitku a transcendence.

Většina velkých jmen se koncentruje do závěrečného prodlouženého víkendu, na který jsou k dostání zvýhodněné passy/lístky. Čtvrteční večer otevřeli Deaf Center a dvojice Ricardo Villalobos & Max Loderbauer doplněná Christianem Wallumrødem koncertem v impozantním chrámu sv. Kateřiny. Totland za klavírem a Skodvin se zefektovanou kytarou předvedli skvělý set, pomalu gradované vrstvení ruchů a zárodků melodií s několika uchvacujícími momenty. Villalobos & Lodebauer feat. Wallumrød navnadili publikum pečlivým laděním záhadně upraveného klavíru. Jádrem jejich vystoupení byla aktuální deska Re:ECM, ve které reinterpretují staré jazzové nahrávky s užitím notné dávky ambientních ploch, minimal techna a kontrastu hluku a ticha. V podobném duchu se nesl i jejich set, rozkládající zvuk na nejmenší částice a znovu je skládající do překvapivých celků. Dojem z celého koncertu zesiloval skvělý zvuk a lehce démonicky nasvícený oltář gotického kostela.

Čtvrteční večer pak pokračoval v prostorách krakovského muzea mangy a japonské kultury. Jako první se představili Sun Araw, hrající nekomplikovanou, dronově pomalou psychedelii. Koncert byl dobře zvládnutý po řemeslné stránce, ale velmi jednotvárný. Ti, které tolik nenadchly skladby, se alespoň mohli kochat dokonalými hipsterskými outfity (vilné knírky incl.) nebo výrazem naprosto zhuleného kytaristy, případně si zvuk užívat na více fyzické úrovni, zesilovače byly nastaveny na pořádnou hlasitost. Jako další nastoupil Hype Williams, jehož agresivní stroboskopy mě oslepily natolik, že si vůbec nepamatuju, co hrál. Po Williamsovi přišla na scénu Laurel Halo s elektro witchhouseovým mixem a projekcí, ve které nesměly chybět obligátní triforce trojuhelníčky. “Čau já sem Laurel Halo a budu vám teď chvílí hrát”, představila se zpoza své kapuce s až rutinní ležérností. Podobně nenadšeně i hrála, což mě přivedlo k prozření, že na baru je mnohem větší zábava. Naštěstí ale krátce po konci Laurel přišel Holy Other a jeho hypnotický dubstep s prvky dark ambientu a hluboko pohřbenými R‘n‘B vokály. Hrál převážně skladby z aktuálního (skvělého) EP With U a hned od počátku navodil vynikající atmosféru. Rustieho jsem kvůli únavě z dlouhé cesty oželela, ale následující den jsem se v kuloárech doslechla, že hrál “teda ale naprosto příšernou diskotéku”.

Časové horizonty

Páteční koncerty začaly blokem “Eastern Bridges 4”v malém sympatickém klubu Re. Jako první zahrál Kotra, kterého předchází pověst nekompromisní noiseové lázně, na Unsoundu ale předvedl umírněný a vyvážený set, zcela bezpečný pro ušní bubínky (myslím, že úplně vpředu jsem dokonce zahlédla někoho spát, ale možná měl jen obzvlášť hluboký hudební prožitek). Dalším interpretem byla ukrajinská elektronická královna Zavoloka, hrála skvělé idm organicky propojené s tvrdšími elektronickými plochami, ve kterém leckdo slyšel raného Aphexe Twina. Dalším bodem programu byly audiovizuální show v obrovském sále krakovského kina Kijow. Prvním účinkujícím byl Leyland Kirby aka Caretaker s pověstí enfant terrible současné scény (na rakouském festivalu musikprotokoll prý po vypití lahve whisky předvedl show tak nezapomenutelnou, že dostal doživotní zákaz vstupu). Na pódium kina Kijow vyskočil v rozhalené, leskle stříbrné košili a chvíli se válel v rytmu zběsilého (metal)rocku, načež spustil krátkou prezentaci, kterou vysvětlil, že inspirací k následujícímu vystoupení mu byl poslední rok jeho života, vyplněný nezřízenou konzumací drog a dekadentními večírky se spoustou “chaos girls”. Kdo čekal oduševnělé, subtilně romantické ambienty z jeho posledních desek, byl zklamán. Hudebně šlo o průměrnou, lehce znepokojivou elektroniku, kterou zastínila videoprojekce kombinující záběry z Kirbyho putování Evropou s podivnými sedmdesátkovými motivy, celé to působilo dojmem, že mu někdo aspoň půl roku v kuse házel papíra do pití. Vše pak stylově zakončil playbackem Eltonovy pecky “Can you feel the love tonite” a úplným rozhalením své blyštivé košilky. Asi těžko bychom hledali ke Kirbyho show výraznější protipól, než byl Morton Subotnick, jeden z pionýrů elektronické hudby. Důstojný starý pán s Buchla syntetizátorem, záhadně vypadajícím přístrojem tvořeným spletí drátků a barevných signalizačních světélek, předvedl soustředěný, precizně gradující set, o vkusný vizuální doprovod se postaral Lillevan Programový blok nazvaný Time Horizons pak uzavřeli Kode 9 + MFO, kteří si pro letošní Unsound připravili speciální projekt – audiovizuální rekonstrukci francouzského sci-fi filmu La Jetée (velmi avantgardní kousek – jde v podstatě o sled promítaných fotografií doprovázených hlasem vypravěče). Zatímco Kode9 vytvářel soundtrack, MFO v reálném čase modifikoval filmové obrazy a vypravěčka předčítala doprovodný text. Celé to bylo monotónní, nesnesitelně (pseudo)umělecké a asi nejeden divák si přál, aby Steve radši přijel představit svou úctyhodnou dubstepovou diskografii.

The Caretaker (Photo credit: Anna Spysz)

Další část večera se odehrála v Teatru Laznia Nova, rozlehlém industriálním komplexu, který dnes funguje jako multifunčkní kulturní prostor. Nachází se daleko od centra, hluboko v předměstské zástavbě, tým Unsoundu proto vypravil speciální festivalové autobusy (jezdící stylově do destinace Unsound 1970). Program běžel paralelně na dvou stageích, na té menší zahajoval Thomas Wirski s peckami pro potěchu tancechtivého davu. Za zmínku také rozhodně stojí jeho pečlivě napomádovaný účes, který v kombinaci s naleštěným čelem a upnutým černým tričkem vytvářel dokonalý outfit. O něco později jej vystřídal Ital aka Daniel Martin-McCormick, kterého můžete znát z noise rockových Mi Ami. Hbitě míchal techno s popovými hitovkami a tančil, jak mu jen gramofony dovolily a nadšení uměl lehce přenést i na statické články publika. Po internetech se píše že “do toho mlátil tak energicky, že mu padaly efekty”, sice jsem to nezaregistrovala, ale klidně bych tomu věřila. Na horní scéně zatím servíroval publiku svou nekompromisní set Morphosis a spousta posluchačů pod palbou jeho intenzivně rušivých beatů opustila sál. Krátce po druhé nastal čas velkolepého návratu Model 500, legendy detroitského techna. Mě už únava knok-autovala do pohodlných gaučů v odpočinkové zóně, podle očitých svědků to ale bylo velkolepé.

Model 500 (Photo credit: Anna Spysz)

Enklávy minulosti

Sobotní koncerty s podtitulem “Enclaves of the Future”  zavanuly spíše duchem minulosti. Publikum, složené převážně z ležérních hipsterů a vystajlovaných trendařů znatelně naředili tloustnoucí pětatřicátníci v černém. Jako první zahráli Chris & Cosey, duo tvořené někdejšími členy industriální legendy/fenoménu? Throbbing Gristle. Jejich současná tvorba má spíš než k hlasitému experimentu blíž k temnému synthpopu s lehce teatrálními vokály. Lety prověřená dynamika mezi Chrisem a Cosey dobře funguje, přesto mě ale jejich show moc dlouho nebavila. Poté nastoupila další synťáková hvězda let minulých, osmdesátkový elektro guru John Foxx doprovázený kapelou The Maths. Okolostojící tatíci byli nadšení, já jsem ale většinu jeho suverénního a lehce agresivního setu strávila objevováním darů lokálních fastfoodů. Jen co dozněly Foxxovy neúprosné syntetizéry, večírek se opět přesunul do prostoru Laznia Nova. Dolní scénu otevírali Sentel, DJský bass/dubstep/house tandem z Krakova. Hudebně mi příliš neutkvěli, ale bylo roztomilé, jak se ladným tanečním krokem střídali za DJským pultem. Hvězdou večera se pro mě stal 2562, který předvedl vynikající (minimal)techno s dubstepovými  nádechem, precizně dávkovanými efekty a geniální gradací. Skvělá byla i videoprojekce, umně poskládaná z útržků klasik sci-fi filmu.

Celkově musím letošní Unsound hodnotit jako událost roku. Festival s prvotřídním lineupem, profesionální produkcí a skvělou atmosférou, kvůli kterému rozhodně stojí za to urazit těch540 kilometrů, které Krakov dělí od Prahy.

A pár praktických rad na závěr:

• festivalové passy na prodloužený víkend si opatřete s několikatýdenním předstihem, celkem rychle se vyprodají
• vyspěte se do zásoby, protože festivalové dny a noci jsou náročné
• až na vás v noci přijde hlad, vyzkoušejte Zapiekanku – obří zapečenou bagetu v základní verzi s houbami a sýrem, ke které si můžete podle vašeho přání nechat přidat různé druhy masa, pikantní omáčky, kukuřici, pažitku nebo ještě více sýra.