Ten princ, co kdysi miloval a maloval, stále žije. A dokonce zpívá. Pravda, kdysi suverénní a zároveň ležérní projev malého štírka s širokým hlasem je zcela odlišný od současnosti. Třesoucí se hlas a prazvláštní pohyby v klipu k písni Půlnoční, jež nešlo v předvánočním období minout, jako by dokumentovaly cestu, která je součástí každého lidského života. Snad právě proto se titulní song k očekávanému filmu Alois Nebel stal tolik populární, po dlouhé době měl totiž člověk pocit, že z rádia neslyší píseň vytvořenou robotem, nýbrž lidskou bytostí. Se vším, co k tomu patří. Dvojici Jaromír Švejdík a Dušan Neuwerth se tak povedl obdivuhodný kousek, když idol našich (pra)rodičů vytáhla ze zapomnění zpátky na vrchol hitparád. Zpráva o připravované dlouhohrající desce proto nebyla vůbec překvapivá, Neckář se zkrátka musí kout, dokud ještě žije.
Ale cynismus stranou, tohle slovo vás při poslechu alba Dobrý časy napadne jako poslední. Pokračuje se v trendu nastoleném v písni Půlnoční (která je naštěstí zařazena až na samotný konec), takže se deska nese v pomalejším tempu. Švejdík s Neuwerthem nenapsali písně, které mají ambice posouvat, natož bořit žánrové hranice, ale spíše civilní, kultivované, decentní a do jisté míry i dřevní skladby. Obratu do hudební minulosti odpovídají i skvělé Švejdíkovy texty, které se svou strukturou neliší od jeho jiných počinů. Verše neverše a vědomá rezignace na respektování frázování dlouhých a krátkých slabik jsou snad už jeho copyrightem. Jejich hlavním tématem je vzpomínání starého člověka na své mládí, kde „písně nejsou o lásce, ale spíš o tom, jak oheň dohasíná“. Tomu odpovídá i Neckářova intonační (ne)jistota, která dokonale pasuje s melodiemi, texty i velmi citlivě pojatými aranžemi. Jestliže píseň Půlnoční dojímala svou lidskostí, tak Dobrý časy tento dojem umocňují a ukazují člověka takový, jaký je, ačkoli se to často bojí přiznat: jako velmi zranitelnou a citlivou bytost. Patos však naštěstí nepřekračuje únosnou mez, skladby nejsou zbytečně vyexponované, ale klidné a s osudem člověka smířené.
Největší potenciál desky je však ukryt někde jinde. Dědeček (Neckář) se svými syny (Švějdík, Neuwerth) totiž natočil album, které můžou poslouchat i jeho pravnuci a pravnučky (generace Y), aniž by byli obviňování ze staromilství či pochlebování normalizačním hvězdám šoubyznysu. Neckářův životní příběh, kdy úspěch na poli hudebním i filmovém vystřídala těžká nemoc, aby nyní mohl zažít velký návrat, je jak z pera hollywoodského scénáristy, přesto obyčejný a opravdový. Ukazuje všem bez rozdílu věku, že bojovat má smysl, a těm nejmladším, že stárnout se dá důstojně, nikoli někde na okraji společnosti v domovech pro seniory. Neckář a spol. natočili v dobrém slova smyslu mezigenerační desku a na připravovaném turné bude jistě velmi zajímavé sledovat věkové složení návštěvníků.
